Stručná odpověď
Český soud musí v oblasti působnosti práva EU nejprve vyložit vnitrostátní právo co nejvíce v souladu s textem a účelem unijní normy. Výklad nesmí být contra legem a musí respektovat právní jistotu, zákaz retroaktivity a základní práva. Zůstane-li skutečný rozpor s přímo použitelným nebo přímo účinným ustanovením EU, soud nepoužije odporující české pravidlo v konkrétní věci; nemusí čekat na jeho zrušení ani žádat Ústavní soud. Směrnice však sama nemůže uložit novou povinnost jednotlivci v čistě horizontálním sporu. Není-li souladný výklad možný a chybí použitelný přímo účinný základ, může zbývat odpovědnost státu za škodu.
Předběžná otázka podle článku 267 SFEU je namístě, když je výklad nebo platnost práva EU nezbytná pro rozsudek. Soud nižšího stupně může otázku položit; soud posledního stupně ji musí položit, ledaže otázka není rozhodná, SDEU ji již vyřešil nebo je správný výklad bez rozumných pochybností zjevný i v unijním, vícejazyčném kontextu. Vnitrostátní soud nesmí sám prohlásit akt EU za neplatný. Odmítnutí konkrétního návrhu na předložení musí být přezkoumatelně odůvodněno.
Evropská úmluva je podle článku 10 Ústavy součástí českého právního řádu a má přednost před obyčejným zákonem, stanoví-li něco jiného. České soudy proto musí poskytnout účinnou nápravu již doma a zohlednit judikaturu ESLP. Rozsudek ESLP domácí rozhodnutí automaticky neruší, ale Českou republiku podle článku 46 zavazuje k individuálním a případně obecným opatřením. Zákon o Ústavním soudu umožňuje za podmínek §§ 119–119b obnovu dřívějšího řízení před Ústavním soudem; jiné řízení lze obnovit jen podle jeho vlastních procesních pravidel.
Čtyři různé povinnosti
Přednost, souladný výklad, předběžná otázka a výkon rozsudku ESLP nejsou zaměnitelné. Přednost řeší konflikt použitelných norem. Souladný výklad se snaží konfliktu předejít. Článek 267 zajišťuje jednotný výklad a kontrolu platnosti práva EU. Úmluva a rozsudky ESLP působí v odlišném systému mezinárodní ochrany; ESLP není další odvolací soud nad českými soudy.
Článek 10a Ústavy umožnil přenos pravomocí na mezinárodní organizaci. Ústavní soud v nálezech Pl. ÚS 50/04, Pl. ÚS 66/04 a Pl. ÚS 19/08 přijal praktické působení přednosti a povinnost eurokonformního výkladu v přeneseném rozsahu, při zachování výjimečné ochrany podstatných náležitostí demokratického právního státu. Nález Pl. ÚS 5/12 představuje mimořádnou, nikoli každodenní ultra vires výhradu; obecný soud jej nemá používat jako volnou licenci ignorovat právo EU.
Kdy se český zákon nepoužije
Rozsudek 106/77 Simmenthal vyžaduje, aby každý vnitrostátní soud dal plný účinek unijnímu právu a z vlastní pravomoci nepoužil odporující vnitrostátní ustanovení, i když je pozdější. Jde o nepoužití pro konkrétní spor, ne o formální zrušení českého zákona.
„The national court [...] is under a duty to give full effect to those provisions, if necessary refusing of its own motion to apply any conflicting provision of national legislation.“
—
Nejdříve musí existovat unijní norma spadající na skutkový stav a způsobilá být před soudem uplatněna. Nařízení bývá přímo použitelné, ale konkrétní ustanovení musí být dostatečně jasné, přesné a bezpodmínečné, má-li mít přímý účinek. U směrnice může jednotlivec po uplynutí transpoziční lhůty uplatnit jasné a bezpodmínečné ustanovení vůči státu a jeho emanacím. Směrnice sama však nemá horizontální přímý účinek proti jiné soukromé osobě.
Soud musí zároveň určit, zda konflikt nelze odstranit výkladem a zda právo EU ponechává členskému státu procesní autonomii. Přednost automaticky neruší každou vnitrostátní lhůtu či překážku věci pravomocně rozhodnuté; taková pravidla však musí respektovat rovnocennost, efektivitu a článek 47 Listiny EU.
Eurokonformní výklad a jeho meze
Od rozsudku C-106/89 Marleasing musí soud při použití vnitrostátního práva zohlednit celé vnitrostátní právo a použít uznané výkladové metody tak, aby dosáhl výsledku směrnice. Povinnost dopadá na starší i pozdější předpisy a není omezena na ustanovení přijatá výslovně k transpozici.
„[The national court] is required to interpret its national law in the light of the wording and the purpose of the directive [...].“
—
Výklad má mez v contra legem výsledku: soud nesmí přepsat jednoznačný zákon, vytvořit nepředvídatelnou trestní odpovědnost nebo porušit obecné zásady práva. Rozsudek C-573/17 Popławski II potvrzuje, že ani přednost neumožňuje nepoužít vnitrostátní právo pouze na základě ustanovení bez přímého účinku. Praktické pořadí je tedy: zjistit působnost EU, vyčerpat dovolený souladný výklad, určit přímý účinek a stranovou situaci, teprve poté rozhodnout o nepoužití.
Není-li náprava touto cestou možná, může poškozený požadovat náhradu od státu podle zásad Francovich a Köbler: unijní norma musí přiznávat práva, porušení musí být dostatečně závažné a musí existovat přímá příčinná souvislost. U rozhodnutí soudu posledního stupně se závažnost hodnotí zvlášť přísně, včetně zjevného porušení judikatury nebo povinnosti předložit otázku.
Kdy položit předběžnou otázku
Článek 267 SFEU svěřuje SDEU výklad Smluv a kontrolu platnosti a výkladu aktů Unie. Národní soud vymezí skutkový a právní rámec a vysvětlí, proč odpověď potřebuje; SDEU nerozhodne vnitrostátní spor, ale jeho odpověď je pro něj závazná.
„Where any such question is raised in a case [...] against whose decisions there is no judicial remedy under national law, that court or tribunal shall bring the matter before the Court.“
—
Soud, jehož rozhodnutí lze napadnout, může předložit otázku kdykoli, považuje-li ji za nezbytnou; vyšší soud mu v tom nesmí bránit nepřiměřeným vnitrostátním pravidlem. Soud posledního stupně má povinnost, s výjimkami acte éclairé a acte clair z judikatury CILFIT. Velký senát v C-561/19 Consorzio Italian Management zdůraznil, že soud musí zohlednit zvláštnosti unijního práva, různé jazykové verze, autonomní pojmy, kontext a riziko rozdílné judikatury. Nemusí prokazovat každou jazykovou verzi, ale nesmí pochybnost prohlásit za neexistující bez seriózního testu.
Strana nemá absolutní právo vynutit si otázku přesně ve svém znění. Měla by však označit unijní normu, skutečnou nejasnost, rozhodnost a chybějící judikaturu. Soud posledního stupně musí vysvětlit, kterou výjimku používá. Má-li národní soud pochybnost o platnosti unijního aktu, podle Foto-Frost jej sám nemůže zneplatnit a musí se obrátit na SDEU.
Evropská úmluva v českém řízení
Úmluva není právem EU. V českém právu má vlastní ústavní vstup: vyhlášená ratifikovaná smlouva je podle článku 10 součástí právního řádu a při rozporu s obyčejným zákonem se použije smlouva. Článek 95 odst. 1 váže soudce zákonem i takovou smlouvou; dospěje-li k závěru, že použitelný zákon odporuje ústavnímu pořádku, předloží věc Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2.
„Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“
—
Soud má vyložit vnitrostátní právo ve světle Úmluvy a ustálené judikatury ESLP, odstranit procesní vadu, vyloučit nezákonný zásah, přiznat dostupné odškodnění nebo použít jiný účinný prostředek. Jednotlivec musí běžně vyčerpat účinné české prostředky včetně ústavní stížnosti a podat stížnost k ESLP do čtyř měsíců od konečného vnitrostátního rozhodnutí.
Co následuje po rozsudku ESLP
Konečný rozsudek ESLP je podle článku 46 Úmluvy pro Českou republiku závazný a jeho výkon sleduje Výbor ministrů Rady Evropy. ESLP může přiznat spravedlivé zadostiučinění, ale zpravidla ponechává státu volbu vhodných individuálních a obecných opatření: ukončení trvajícího zásahu, nové posouzení, obnova, změna praxe, zákona či odškodnění.
Podle článku 87 odst. 1 písm. i) Ústavy může Ústavní soud rozhodovat o nezbytných opatřeních, nelze-li rozsudek provést jinak. § 118 zákona o Ústavním soudu umožňuje vládě navrhnout zrušení předpisu, v němž porušení spočívá. Jestliže Ústavní soud dříve rozhodoval v téže věci, úspěšný stěžovatel může do šesti měsíců od konečnosti mezinárodního rozhodnutí navrhnout obnovu podle § 119; návrh je nepřípustný, pokud následky netrvají a byly dostatečně napraveny, ledaže podstatně převažuje veřejný zájem. Obnova civilního, trestního či správního řízení mimo Ústavní soud není automatická a řídí se příslušným procesním zákonem.
Praktický postup
Účastník má přesně určit použitelnou unijní či úmluvní normu, její přímý účinek, hranice souladného výkladu a konkrétní procesní následek. Návrh předběžné otázky má vysvětlit rozhodnost a chybějící odpověď, nikoli jen citovat článek 267. Úmluvní námitku je třeba uplatnit obsahově a včas před českými soudy; obecný odkaz na „spravedlivý proces“ nemusí zachovat stížnost pro Štrasburk.
Závěr
Český soud je současně unijním a úmluvním soudem, ale každý režim má vlastní test. Souladný výklad má přednost před konfliktem; přímo účinné právo EU může vyžadovat nepoužití zákona; skutečnou nejasnost či platnost řeší SDEU. Úmluva se používá jako přednostní mezinárodní smlouva a rozsudek ESLP vyžaduje konkrétní domácí výkon, nikoli automatické zrušení rozsudku.
Zdroje
This article provides general legal information, not advice for a specific matter. Laws, facts and procedural deadlines may change the result. Follow the linked primary sources and obtain local advice before acting.