Stručná odpověď
Česká kapitálová společnost zásadně odpovídá za své dluhy sama. Jednatel, člen představenstva ani společník proto neručí pouze proto, že firma nezaplatila. Osobní odpovědnost vzniká z konkrétního právního důvodu: porušení péče řádného hospodáře, neoznámený střet zájmů, nezákonná výplata, škodlivé ovlivnění společnosti, nesplněný vklad, opožděný insolvenční návrh nebo neúčinné jednání poškozující věřitele.
Člen voleného orgánu musí jednat loajálně, informovaně a pečlivě v obhajitelném zájmu společnosti. Způsobí-li jí škodu a nenahradí ji, může za zákonných podmínek ručit věřiteli až do výše nenahrazené škody. V úpadku může insolvenční soud na návrh správce uložit vrácení prospěchu za poslední dva roky a při konkursu také příspěvek do majetkové podstaty až do rozdílu mezi dluhy a majetkem, podle míry, v níž porušení povinností k nedostatku přispělo.
Stejná pravidla mohou dopadnout na člověka, který společnost fakticky řídí, ačkoli formálně členem orgánu není. Samotný vlivný akcionář či společník však není automaticky „stínovým jednatelem“. Odpovídá, jestliže fakticky vykonává funkci, škodlivě prosadí své pokyny, přijme vratné protiprávní plnění nebo má jiný zvláštní závazek. Statutární orgán musí podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu po zjištění úpadku; porušení zakládá přímý nárok dotčeného věřitele. Souběžně může insolvenční správce napadat zvýhodňující, bezúplatné či úmyslně zkracující převody, zejména ve prospěch blízkých a koncernových osob.
Odpovědnost není totéž co ručení
Je třeba rozlišit čtyři následky. Náhrada škody obnovuje majetek společnosti nebo věřitele. Ručení dává věřiteli další osobu, po níž může požadovat splnění firemního dluhu. Vydání prospěchu odnímá neoprávněný zisk. Insolvenční odpůrčí žaloba vrací do majetkové podstaty plnění z neúčinné transakce, aniž musí být smlouva neplatná.
U společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti se proto české právo neopírá o obecné „prolomení korporátního závoje“. Soud hledá konkrétní skutky, povinnost, újmu, příčinnou souvislost a zákonný typ nároku. U veřejné obchodní společnosti, komplementáře nebo nesplaceného vkladu jsou pravidla ručení odlišná.
Péče řádného hospodáře a podnikatelské rozhodnutí
§ 159 občanského zákoníku vyžaduje nezbytnou loajalitu, znalosti a pečlivost. § 51 zákona o obchodních korporacích chrání poctivé podnikatelské rozhodnutí, pokud člen mohl v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu společnosti. Nechrání nečinnost, zatajený osobní zájem, rozhodnutí bez podkladů ani bezpodmínečné plnění pokynu společníka.
„Je-li v řízení před soudem posuzováno, zda člen voleného orgánu obchodní korporace jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno tento člen.“
—
Nejvyšší soud v rozsudku 27 Cdo 59/2022 vysvětlil, že věřitel může uplatnit zákonné ručení podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku, jestliže člen způsobil společnosti škodu, nenahradil ji a věřitel se nemůže domoci plnění na společnosti. Splatnost interního nároku na náhradu škody ani předchozí výzva společnosti nejsou samy podmínkou vzniku ručení. Jeho horní hranicí je nenahrazená škoda, nikoli automaticky celý dluh firmy.
Společnost nemůže odpovědnost předem smluvně vyloučit. Osoba, která povinnost porušila, vydává také prospěch získaný v souvislosti s porušením. Vypořádání již vzniklé újmy vyžaduje zákonem stanovené schválení nejvyšším orgánem; běžné zproštění jednatele jediným společníkem tedy nemusí chránit před pozdějším insolvenčním správcem.
Střet zájmů a smlouvy se spřízněnými osobami
Člen orgánu musí bez zbytečného odkladu oznámit možný střet orgánu, jehož je členem, a kontrolnímu či nejvyššímu orgánu. Povinnost zahrnuje zájmy blízkých, ovlivněných a ovládaných osob. Při smlouvě se společností musí oznámit také její podmínky. Podobné informační pravidlo platí pro smlouvy s vlivnou či ovládající osobou a pro zajištění jejího dluhu; nejvyšší nebo kontrolní orgán může transakci, která není v zájmu společnosti, zakázat.
Oznámení není povolením poškodit společnost. I plně zveřejněná transakce musí obstát podle loajality, péče a ceny. Výjimka pro běžný obchodní styk se vykládá podle skutečného obsahu, obvyklosti a podmínek, nikoli podle názvu smlouvy. Bezpečný postup zahrnuje písemné oznámení, nezávislé ocenění, zápis rozhodovacích podkladů a vyloučení zaujaté osoby z přípravy rozhodnutí.
Skutečný nebo „stínový“ manažer
Český § 62 používá funkční test. Na osobu, která se fakticky nachází v postavení člena voleného orgánu bez ohledu na svůj formální vztah ke společnosti, dopadají pravidla péče řádného hospodáře, zákazu konkurence, střetu zájmů a jejich následků. Podle § 69 odst. 2 se na ni obdobně vztahují i diskvalifikace a zvláštní povinnosti při úpadku.
Rozhodující je skutečný výkon vrcholového řízení: soustavné přijímání obchodních rozhodnutí, ovládání účtů, uzavírání zásadních smluv či dávání pokynů, které formální vedení pouze potvrzuje. Odborný poradce, banka, mateřská společnost nebo aktivní společník se nestává faktickým členem orgánu jen tím, že radí, smluvně kontroluje riziko nebo vykonává hlasovací práva. Důkazy bývají e-maily, oprávnění k účtům, zápisy, podpisové procesy a faktická možnost rozhodnutí prosadit.
„Na osobu, která se fakticky nachází v postavení člena voleného orgánu, přestože jím není, [...] se použijí [...] ustanovení [...] o povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře a následcích porušení této povinnosti.“
—
Společník, ovládající osoba a škodlivý vliv
Vlastnictví podílu samo osobní odpovědnost nezakládá. Společník však odpovídá za vlastní jednání. Podle § 71 osoba, která rozhodujícím významným způsobem ovlivní chování korporace k její újmě, škodu nahradí, ledaže prokáže informované jednání v obhajitelném zájmu ovlivněné společnosti. Neuhrazená újma může založit i odpovědnost vůči společníkům a ručení věřitelům za dluhy, které společnost v důsledku vlivu nemůže splnit.
Koncernová obrana vyžaduje, aby újma vznikla v zájmu koncernu a byla v přiměřené době vyrovnána přiměřeným protiplněním či prokazatelnou výhodou. Nelze ji použít, jestliže pokyn vedl k úpadku řízené společnosti. Mateřská společnost proto nemůže spoléhat na obecný „skupinový zájem“ bez současného, doloženého plánu kompenzace.
Samostatným rizikem je nesplněná vkladová povinnost a zákonné ručení podle formy společnosti. Po zániku likvidované korporace mohou společníci ručit nejméně do rozsahu podílu na likvidačním zůstatku. Tyto případy se neposuzují podle testu stínového manažera.
Nezákonné výplaty společníkům
Zisk a jiné vlastní zdroje lze rozdělit jen z použitelné částky vyplývající ze schválené řádné či mimořádné účetní závěrky. Rozdělení nesmí snížit vlastní kapitál pod chráněnou hranici a výplata nesmí společnosti přivodit úpadek. O výplatě rozhoduje statutární orgán a nesmí ji provést, odporuje-li zákonu.
„Má se za to, že ti členové statutárního orgánu, kteří s vyplacením v rozporu se zákonem souhlasili, nejednali s péčí řádného hospodáře.“
—
Záloha na zisk vyžaduje mezitímní účetní závěrku a při nenaplnění konečných podmínek se vrací ve lhůtě podle § 35. U akciové společnosti musí příjemce vrátit protiprávní rozdělení, věděl-li nebo měl-li vědět o porušení; unijní základ kapitálové ochrany obsahují články 56 a 57 směrnice (EU) 2017/1132. Rozsudek 27 Cdo 3330/2020 potvrzuje, že ani záloha nevzniká pouhým přáním akcionáře: vyžaduje rozhodnutí příslušného orgánu a dostupné zdroje. Příjemce, člen orgánu a osoba, která výplatu prosadila, mohou odpovídat z odlišných titulů současně.
Úpadek a opožděný insolvenční návrh
Úpadek nastává při zákonných znacích platební neschopnosti nebo u podnikatele-právnické osoby také předlužení. Není totožný s jednou nezaplacenou fakturou ani s dočasnou ztrátou. Statutární orgán musí průběžně sledovat likviditu, splatné závazky, věřitele a reálnou hodnotu majetku.
„Dlužník [...] je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku.“
—
Povinnost má dlužník, jeho zákonní zástupci, každý samostatně jednající člen statutárního orgánu a likvidátor. Pouhá rezignace po vzniku povinnosti nebo vadný návrh, který je odmítnut či zaviněně zastaven, splnění nenahrazuje. Výjimkou je mimo jiné doba účinků všeobecného moratoria podle zákona o preventivní restrukturalizaci.
Podle § 99 odpovídá porušitel přímo věřiteli. Zákon vychází z rozdílu mezi zjištěnou přihlášenou pohledávkou a tím, co věřitel v řízení obdržel. Odpovědný se zprostí jen prokázáním, že prodlení nemělo vliv na uspokojení, nebo že mu zabránily nezávislé a neodvratitelné okolnosti. Nejvyšší soud v 29 Cdo 4269/2014 zároveň rozhodl, že věřitel, který mohl pohledávku přihlásit, ale neučinil to v propadné lhůtě, tento nárok podle §§ 98–99 nemá.
Vedle toho umožňuje § 66 zákona o obchodních korporacích insolvenčnímu správci žádat vrácení funkčního a jiného prospěchu za dva roky před řízením a při konkursu příspěvek do podstaty, jestliže porušení povinnosti přispělo k úpadku. Jde o nárok podstaty, nikoli o tutéž žalobu jednotlivého věřitele. Soud může člena také až na tři roky vyloučit z funkcí; porušení zákazu zakládá ručení za všechny povinnosti vzniklé během zakázaného faktického výkonu.
Převody poškozující věřitele a spřízněné osoby
Insolvenční správce může do jednoho roku od účinků rozhodnutí o úpadku podat odpůrčí žalobu proti jednání bez přiměřeného protiplnění, zvýhodnění některého věřitele nebo úmyslnému zkrácení. Plnění či rovnocenná náhrada se vrací do majetkové podstaty.
U osoby blízké a člena koncernu zákon používá důkazní domněnky a delší období. Bezúplatné a zvýhodňující jednání lze typicky napadnout tři roky zpětně místo jednoho roku u jiné osoby; úmyslně zkracující jednání pět let. Spřízněnost tedy sama nečiní každou smlouvu neplatnou, ale výrazně mění důkazní a časové riziko. Běžná cena, prokazatelné protiplnění, obchodní důvod a dokumentace solventnosti jsou zásadní.
Přeshraniční struktura není automatickou obranou. Soudní dvůr ve věci C-594/14 Kornhaas potvrdil, že pravidlo insolvenčního státu ukládající řediteli vrátit platby uskutečněné po vzniku insolvence může dopadnout i na společnost založenou v jiném členském státě, aniž tím sama o sobě porušuje svobodu usazování.
Závěr
Osobní odpovědnost v české společnosti nevzniká z názvu funkce ani z pouhého vlastnictví podílu, ale z reálné role a konkrétního porušení. Formální i faktické vedení musí umět doložit informace, rozhodovací proces, střety, protiplnění a průběžné testy solventnosti. Společník či mateřská společnost musí oddělit výkon vlastnických práv od škodlivého řízení a každý koncernový zásah včas kompenzovat. Jakmile se objeví znaky úpadku, přechází řízení z běžného podnikatelského rizika do režimu, v němž prodlení, výplaty a transakce se spřízněnými osobami mohou založit souběžné nároky společnosti, správce i jednotlivých věřitelů.
Zdroje
This article provides general legal information, not advice for a specific matter. Laws, facts and procedural deadlines may change the result. Follow the linked primary sources and obtain local advice before acting.